Zprávy o hrůzných činech zneužívání dětí a mládeže duchovními i jinými lidmi církve nejednoho z nás duchovně ochromují. Pisatel těchto řádků poté, co zachytil v médiích oznámení, že za sedmdesát let bylo ve Francii zneužito 330 000 dětí a mladistvých, nebyl několik dnů schopen modlitby. Bál se, aby Hospodinu neadresoval moře výčitek a aby se nerouhal mnohem hůře než Job. Zároveň nemohl nezakoušet emotivní stud nad tím, že je katolík a kněz.
Mnozí kolem něho dané skutečnosti vytěsňují, takže o tom nechtějí nejenom slyšet, ale ani na to byť jen pomyslet. Jiní tvrdí: „U nás to přece tak hrozné není, to je problém francouzské církve a těch ostatních místních církví.“ Prosím vás, nebalamuťme se domácími statistikami, neboť kdyby bylo zneužito byť jenom jediné dítě, bylo by to mnohem víc než příliš (srov. Mk 9,42). Nyní píšící se rovněž setkal s lidmi, mezi něž on sám dlouhé měsíce více méně patřil, kteří o sobě tvrdí, že už dávno žijí v jakémsi duchovním vnitrocírkevním exilu. Navenek se účastní mší a společných modliteb, vnitřně ale žijí jen svým duchovním životem a od církevní instituce se ve své mysli stále více, někdy dokonce až štítivě distancují. Byť je to pochopitelné, protože určité bolesti jsou opravdu nesnesitelné, je třeba si položit otázku: Nepodobá se to rakovině?
To nemodlení pisatele nynějších řádků ale nemohlo být absolutní. Bylo to spíš něco jako ustavičné a ztrápené: „Z hloubi svého hoře volám, úpím k Tobě, Pane.“ A Hospodin, možná také zbytek zdravého lidského ducha osvíceného vírou, psycholog by řekl jakési duchovní podvědomí či nadvědomí, promluvil či promluvilo: „A nedostal jsi, chlapče, od církve spoustu dobra, obrovského dobra?“ Jasně že obdržel: víru, která dává životu smysl; fascinující obraz Trojjediného Boha, jenž je dárcem pravé svobody a nevýslovné důstojnosti Božího synovství; skvostný text Písma; svátosti, v nichž přichází Ukřižovaný a Oslavený, aby podpíral, očišťoval, povznášel a vedl k naplnění; tolikeré svátostné i mimosvátostné odpuštění slabostí a někdy dost nepěkných provinění; normální a věřící rodiče; řadu vynikajících kněží, kteří vítězně prošli soukolím komunistického teroru, bez nichž bych se nikdy nemohl stát duchovním; pomoc v těžkostech života od řady opravdu milosrdných řádových sester, které tvrdě a velmi poctivě pracují a také se neúnavně modlí, byť nám jejich zbožnost jako mužům není vždy tak docela srozumitelná.
I obyčejný kněz čte s otevřenou myslí poselství Písma, a proto se zejména v těžkých momentech života rozpomíná na myšlenky svatého Pavla, či spolu s ním zakouší tajemství, že my všichni pokřtění jsme skutečně jedno tělo, jehož Hlavou je sám Kristus (srov. 1 Kor 12,13). Vrostlost do tohoto těla nelze zrušit stejně, jako je nesmazatelné znamení křtu. Platí tudíž nevyhnutelně: „Trpí-li jeden úd, úpí s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním“ (1 Kor 12,26). Takže paradoxně právě ti, kdo nedomyšleně tvrdí, že žijí v jakémsi vnitrocírkevním exilu, vytěsňováním oné nesnesitelné bolestí dané mystérium potvrzují mnohem více, než si momentálně sami uvědomují. Ano, některým podivným lidem z církve je opravdu lépe se vyhýbat, a to kvůli vlastnímu duševnímu i duchovnímu zdraví. To ale rozhodně neznamená jakousi sebe-amputaci z Kristova těla! Bolest obětí ve Francii, jinde ve světě a také u nás musí být i naší bolestí, protože jinak bychom nemohli mít účast na blaženosti oslavení naší Hlavy a jiných údů církve, z nichž opravdu vyzařuje sláva Otce, Syna a Ducha svatého, tedy pravá svatost. A právě tato radost z Pána je naší největší silou (srov. analogicky Neh 8,9-10).
S církví je to jako s dědictvím, velkolepým, nicméně zároveň zatíženým mnoha astronomickými dluhy lidské nedokonalosti, slabosti, hlouposti, „ouřednické“ tuposti, ba dokonce zvrácené zvířeckosti, aniž bychom chtěli urážet naše rozumem neobdařené bratry a sestry živočichy. Každý ví, že odkaz se může přijmout jedině celý, tedy jak s obrovskými přínosy, tak s oněmi hypotékami a nedoplatky. Dobře, a jak ty dluhy umořovat? Jistě poctivým životem ve víře, aby i nevěřící viděli naše dobré skutky a museli určitým způsobem vzdávat chválu Pánu (srov. Mt 5,16). Vedeme boj nikoli s lidmi, nýbrž se silami temnot ve vlastním srdci i v srdcích bratří a sester, lidí ve světě (srov. Ef 6,12). Nu a každý věřící by měl dobře vědět, že tací páchnoucí duchové se přemáhají líbeznou vůní „modlitby“ (srov. Mk 9,29), některé rukopisy patrně na základě zkušenosti dodávají: „a postem“, k čemuž patří také zřeknutí se vlastnění ve prospěch pomoci potřebnému, tedy almužna. S tím je nevyhnutelně spjata ochota k proměně mysli, což je pravá podstata evangelijního obrácení. Někdo se těchto prostředků dobírá prostřednictvím putování na posvátná místa. To vše, pokud prožíváno v duchu pravé víry a nefalšované lidskosti, je vítané a velmi prospěšné.
Určitě si nenamlouvám, že bych byl sám, kdo říká, že je opravdu třeba, abychom se za oběti zneužívání pravidelně modlili a vyprošovali jim od Ducha svatého sílu k vpravdě zázračnému uzdravení. Připomínat to ale určitě není na škodu. Sluší se také důrazně podotknout, že pachatel výše naznačených ohavností bývá velmi často sám předchozí obětí stejně nestoudného prznění těla i mysli. Každý kněz by měl alespoň někdy přinášet mešní oběť na zmíněný léčebný úmysl. Možná by bylo dobré, abychom si každý sám ukládali také nějaké pokání, nějakou újmu, a to s úmyslem nápravy, odražení útoků zlého ducha, který velmi rafinovaně z temnot atakuje i nás, když nás chce oddělovat od mystického těla Kristova, od církve, a když nám namlouvá, že přece my „spravedliví“ s onou hrůzou nemáme zhola nic společného. Právě tomuhle je nutno se velmi rázně vzepřít (srov. Jak 4,7; Žid 12,4).
Nejsem přesvědčen o valné účinnosti aktivismu a rádoby duchovních akcí na povel shora. Vím ale zároveň velmi dobře, jak nesmírně mnoho zmůže jedna jediná duše, která se pod vlivem milosti a zároveň na základě spontánnosti prýštící z vlastního nejhlubšího nitra pokorně oddá Pánu a prožívá utrpení tohoto času spolu s Ním a v jeho Duchu. Právě proto jsem sepsal nyní předkládané svědectví a zamyšlení, které ať každý uchopí, jak mu vnukne sám Pán, protože pouze lidská slova, byť s duchovní náplní, jsou velmi, opravdu velmi slabá. Po pravdě řečeno, nejde tu primárně o záchranu církve, ta tu bude vždy. Ve skutečnost jde o spásu každého z nás a obnovu naší nefalšované zakotvenosti v těle Kristově, tedy v církvi a v eucharistii. Ona vrostlost do těla Kristova existuje nezávisle na našem prožívání, nicméně propojí-li se svátostná skutečnost s naším vědomím i duchovní činností, zmůžeme nesmírně mnoho. Pokud to vše vezmeme vážně, nemůžeme být poraženi, protože naší silou je již výše připomenutá tichá radost z vítězného Pána. K té se ale jako ke studnici živé vody Ducha Božího (srov. Jan 4) ve vlastním nitru můžeme prokopat výlučně utrpením s trpícími a duchovním zápolením při odrážení úskoků ducha nepravdivé namyšlenosti a smrtonosného rozkladu.
Autor si přeje zůstat v anonymitě